CESTA K UZDRAVENÍ 2- od ne-moci k moci

Rozhodla jsem se v sobě dokončit jednu velkou kapitolu, která obrací celý můj život jiným směrem – směrem k sobě… směrem k životu.

Po návštěvě lékaře, který mi velice pomohl s diagnózou – zdravá, krásná – jsem se dostala do skupiny psychosomatiky. Kde jsem tedy hledala jiným ještě pohledem, o co vlastně jde a jaké signály mi mé tělo dává. Nakonec jsem tam narazila na úžasnou Alenku, s kterou jsem si telefonovala hodiny, byla mi velkou oporou a zvedla mě, když jsem to skoro vzdávala, našla totiž něco, co mě bylo skryto – děti, které umíraly v mnoha životech, jsem k sobě měla napojené – po této informaci, jsem si udělala rituál a odevzdala jsem všechny ty duše, bylo to velice silné, mnoho slz a beznaděje. Druhý den mi nic nebylo – byla jsem plná energie, vše jakoby kouzlem zmizelo … po roce jedna velká úleva, asi na 14 dní.

Poté jsem pracovala na nejtěžší věci z celého příběhu, dovolovala jsem smrt – musela jsem dovolit odpor ke smrti syna, cítila jsem, že to musím povolit, jinak se nehnu dál. A tak s bolestí na hrudi, s tělem co se klepalo vyčerpáním jsem si sedla a dovolila vždy jen kus, co mi to šlo, dovolila jsem smrt … Padlo na to mnoho slz, mnoho večerů, mnoho hodin, mnoho dní a týdnů – když se to povolilo, sebrala jsem silu a šla do těch minulých životů znovu a tak ten vzorec obrátila, zrušila jsem kletbu, kterou jsem vyslovila já sama: „Už nikdy nedovolím, aby mé dítě umřelo, obrátím vesmír vzhůru nohama, ale už NIKDY.“ 

Změnila jsem ji na – „Dovoluji sobě i svým blízkým, dětem odejít když je jejich čas.“

DOVOLILA JSEM SMRTI BÝT … A ona mi později poděkovala …

Čím déle, mi bylo dobře, tím více se vkrádal strach, že se to vrátí – myšlenky a jejich rychlost, mě vždy překvapí a jakmile se tohle rozjelo, jela jsem zas na vlně nemoci – žádná energie a zase jsem se cítila na hraně života a smrti.

Maska ve formě strachu:

Víte, je to zvláštní, myslíte si celou dobu, co jste nemocní, že si přejete být zdravý, ale opak je pravdou, tuhle lež jsem žila ten rok v kuse – nedělala jsem nic jiného, než se hnala za uzdravením a ve vnějším světě jsem hledala všemožné a nemožné a nakonec to dopadlo vždy stejně – upadla jsem v energii na hubu a pak už neměla sílu a vzdala to. I přesto, že jsem do vnitřního světa chodila opravdu skoro každý den a pracovala tam na všem, tu masku toho, že chci být zdravá, jsem fakt neviděla.

Uviděla jsem ji zase na vlně totálního dna – na dně za ty dva roky, jsem byla opravdu hodně krát – no někomu hold stačí jedno – mě asi ne.

Seděla jsem a nechala to vše být a ozval se hlas – hele k čemu je ti ta nemoc, proč se ji držíš? A to mě překvapilo – odpor jako blázen – JÁ? DRŽÍM? No to je vtip ne? Jo přátelé nebyl, byla to pravda – pravda, kterou jsem slyšet nechtěla – JÁ JSEM TU NEMOC POTŘEBOVALA. Za tímhle byla úplně nejhorší energie – oběť, sebe-lítost, destrukce sebe sama – to nejhorší – ta temnota – ten stín – byl naučený, byl jako zvyk, byl jako tričko co se nedá sundat – byl přilepený a odlepit ho, no nemožné – jenže v téhle době jsem ještě netušila v čem je háček s tím mým stínem – na vše jsem přicházela postupně, protože většinu jsem si odmakala sama a šlo to fakt krok po kroku.

A tady do mého života vchází Ren, úžasná paní, s kterou jsem vedla léčení po telefonu, a to mi také hodně pomohlo pochopit spoustu věcí kolem minulosti a s lidmi s kterými jsem úzce spolupracovala. Ta mi otevřela taky dveře, i když spojení bylo vždy pro mě neskutečně silné a buď mi bylo hodně zle nebo mi tu praskaly žárovky, vyhazoval se proud v celém baráku – no prostě hustota.

Nakonec jsem přijala i to, že si nemoc držím a začala jsem pracovat na tom, jak se odlepit z toho dna a jít nahoru. V květnu, se mi otevřeli léčivé vize, to mi zachránilo život – jsou úžasné a sdílela jsem je na svém webu, nikdo asi moc netušil, kolik toho v tom textu je, byla a je to živoucí zkušenost, je to živé – je to poklad, pro každého kdo je schopen fakt odevzdat a dovolit být těm nejtemnějším věcem.

První vize

Druhá vize

Je tam i přiznání, že jsem vlastně došla k vědomí, že nevím, zda chci být zdravá a to bylo hodně důležité, vidět všechny ty věci, všechny ty kousky té skládanky.

No a tady nastupuje Anděl s velkým A – Veroniku znám odjakživa, je to má spřízněná duše, a tak se začala spojovat taková podobná cesta – věděla jsem, že nemoc je v mé hlavě a takže logicky – musím změnit myšlení a v tom mi pomáhala a pomáhá Veru, jako nikdo jiný.

 

Tady už je mi zdravotně lépe, jinak se stravuji, teda pokouším se o to, zvedá se energie, už nesedím celé dny na záchodě. Ale jak to tak bývá, tělo se rozhodlo, dál ukazovat kde je třeba máknout i když skoro dva roky, už docela jsem potřebovala nabrat sílu – začalo mě bolet pravé ucho – zánět ucha a pak ten vtip, když mě ucho bolelo stále a podle lékaře zdravá. Musím říct, že občas se dostavil i vztek, že jsem zas zdravá, i když mě zas něco dost krutě bolí a tady začala má práce na myšlenkách v trošku jiném levelu.

Sedím na posteli a hrozně mě bolí ucho, kdo měl někdy zánět středního ucha asi ví – tady jsem fyzicky cítila, že prostě odejdu, že dovolím si odejít, umřít, klidně půjdu, prostě jsem to konečně na plné pecky vzdala – pustila jsem veškerou snahu na sobě makat, změnit něco a bylo to – JO DOBŘE JSEM PŘIPRAVENA UMŘÍT – TADY A TEĎ.

No a v tom slyším hlas – DUTINY. Tak jdu na internet a vyskočil na mě tip jak si doma uvolnit dutiny – tak jsem šla do koupelny a řekla si – no jo dutiny a ulevilo se mi. Ale víte co? Dutiny to nebyli – to jsem jen uvěřila jiné myšlence a realita se změnila – to mi došlo až později. Ale nic mi nebylo, byl to jak zázrak, byla jsem úplně v euforii, pamatuji si to, na to nikdy nezapomenu.

Tady v tom období jsem se taky setkala s již zmíněnu Veru Shumavan, a z toho setkání v prostoru v Kutné Hoře, vylezlo, že stojím opravdu na hraně života a smrti a je už třeba si vybrat jen život – neskutečně těžký úkol… Role oběti, tam byla úplně prosáklá, tolik jsem toužila jít domů – domů- domů. Jo to jsem ještě nevěděla co pro mě znamená domů a kde to vlastně je.

A tady začíná příběh o opravdové práci na sobě, bez příběhu minulosti, bez minulého života, bez všech těch věcí, které mi pak už zahltily mé vidění a byla jsem v tom hodně ponořená – určitě mi to pomohlo v tom začátku, ale pak jsem pokročila a cítila, že příběhem já žít nechci, že je něco nad tím, něco co nevidím.

Krásné, je, že když to vidím teď, tak jsem fakt šla jak miminko až k tomu bodu, kdy jsem věděla a vím, že jsem fakt u podstaty – jsem u kořene.

O tom jak plout na klidu vědomí, jak se odpojit od příběhu, o mimozemšťanech  🙂 Vám povím příště…

Athelaj.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *