VIZE – Kutná Hora 13.1.2017 – Vidět DAR ve všem, je umění života

Stojím ve sprše, zavřu oči a zpívám si – vždycky mě napadne, zda mě slyší sousedi, ale někdy je to tak silné, že občas asi „zpívám“ i dost nahlas.  A jak se sprchuji, mám zavřené oči a dýchám hluboce, nořím se do obrazů, do energií. Horká voda mně krásně uvolňuje tělo… padám do sebe … JSEM DOMA.

Ohlédnu se a na ruce mi sedí motýl, je celý blankytně modrý. Chci si ho pohladit, ale zmizel, hladím si ruku a celá je zlatá. Uhlazuji si zlatou barvu po celém těle. Jsem celá zlatá, moje tělo se mění při každém dotyku.

Přichází bytost DOMOVA (tady musím vysvětlit kdo to bytost DOMOVA je, je to bytost, která pochází z mého domova – je to spojení s energií, s kterou pracuji – nemá jméno a tak dostal jméno DOMOV)

Je vysoký, klepe na sprchu, otvírám mu a vchází do sprchy a jen stojí. Celý ten kout září zlatou barvou, všude poletují blankytní motýlci, natahuje ruku a já jdu s ním.

Jdeme po ulici, jde vedle mě ohromná bytost, která září, která proměňuje každý krok ve sněhu na kvetoucí louku, na místo, které září životem. Neustále mě podporuje k cestě k životu, to je teď můj úkol – ŽÍT a vidět život všude kolem.

Padám hlouběji do sebe, cítím v dálce vodu – sprchu. Je to tak vzdálené.

„Pojď za mnou, nevracej se ještě“ pobídl mě laskavým hlasem. A tak jdu, na cestě, která září potkáváme Metatrona, jedinou bytost z té sféry andělů, která se mnou opravdu rezonuje. Je to neskutečně ohromná síla energií – podává mi plášť ochrany a cítím se být jako v nebi – to nebe má schody dolů – dívám se na Domov a on se jen usměje, vím, že teď už mohu jít dolů ze schodů a bude vždy doma, nebudu ztracená. Můj domov ta bytost je v mém srdci. Vše co hledáme venku, vše po čem toužíme, je nezbytné mít v sobě, hledala jsem dlouho, až mi Domov řekl, že si ho musím usadit do srdce, aby mohl žít, aby mohl být semnou ve spojení.

Jdeme po schodech, okolo stojí lidé a dívají se na nás – to mi není příjemné – vidí Domov a ukazují si na něj – to je mi hodně nepříjemné – nechci, aby ho někdo viděl, vždyť oni to nepochopí, něco tak křehkého, úžasného a hlavně hodně mimozemského 🙂 Nechci, aby byl vidět, maskuji ho, jak se dá, ale on je taaak velký.

Zastavuje mě, pokládá mi ruku na srdce – cítím ho …

 

„Neschováš mě, už ne. Ukaž mě a nezapomeň, nic se nemůže dotknout nikoho, dokud nepřijme  „dar“ za svůj, vracej všechny dary, s kterými tvé srdce nesouzní. Vrať vše zpět majiteli a energie se navrátí do rovnováhy. Pak se nemusíš bát.“

Jdeme dál a vidím podium, tak a to se obracím se zády – slyším sprchu … vracím se – rychle pryč – podium 🙂 úplná panika, někde mluvit, někde vystoupit – néééé, zachraň se kdo můžeš.

Domov mě chytá za ruku, cítím jeho dotyk snad i na hlavě, je to něco nepopsatelného, nelze to předat – tohle ne. Zastavuji se, klekám si a dýchám (tady cítím, že dýchám a klečím i v té sprše, jaká je to síla …)

„Athelaj. stůj“.

Zastavuji se, otáčím se a vím, že tomu se už nevyhnu – vylézt z vize není tak lehké a jít proti sobě, proti tomu co se tu učím, co musím předat dál? NE půjdu na pódium a je to, přežila jsem hodně smíchu na svou adresu, tohle dám …

Lidi sedí a já vcházím na pódium, Domov je se mnou a lidé někteří odcházejí, někteří se ptají kdo to je? Někdo se i směje – haha, co ta tady dělá?

DOMOV:

„Tohle jsou lidé, kteří ukazují tvůj strach, strach vystoupit a otevřít srdce i tam kde to mysl a ego pochopit nemůže – je to pohled strachu, je to maska, kterou si nasazuješ, aby ses nemusela ukázat a nebyla příliš na světle a ty jdeš do světla, a budeš vidět a budeš zářit – tady v tom prostoru si to můžeš zkusit.“

Domov se postavil a začal vyprávět:

„Jsem Domov, jsem mimozemského původu. Jsem bytost, která žije v jiné dimenzi, tak jako mnoho duší. Já jsem však v této formě již usazen a nebude se to nejspíš měnit. Athelaj. byla bytost, která byla poslána zpět na Zem, aby pustila své zkušenosti s lidmi – špatné zkušenosti, aby se přiblížila životu, aby ukázala kus našeho domova. Vracela se po mnoho staletí, její odpor k životu, byl jen touhou vrátit se do své formy k nám domů. Nyní je tu s vámi a žije. Vše bylo obnoveno pro další šanci, vše se obnovuje znovu a znovu, je to nekonečný proces, nic nekončí.  Země má naději. “

Ráda bych k tomu dodala:

Strach nás blokuje v tom, v čem jsme nejsilnější. Tam, kde je nejvíce blokovaná energie, je také naše nejsilnější stránka. Pro mě je mluvit na veřejnosti na pódiu nepředstavitelné, možná i proto, že jsem ještě před asi tak 2 lety koktala, tak, že jsem si nekoupila ani housku v krámě, nějak telefonovat? No to jako fakt ne. Pracovala jsem na té řeči, na uvolnění a dnes to nikdo skoro nepozná, že jsem někdy měla nějakou závadu řeči. Ale stále mám dojem, že řeč není tou silou a vím, že Domov mě učí, postavit se strachu a uvidět ve svém srdci, že je to možné, že i ten největší bubák, může být největší dar.

DAR – přijímáme spoustu darů od druhých i ty, které nechceme – jako třeba pomluvy, názory na nás, pohledy na nás, chytré a cenné rady, jak nejsme dobří, jak jsme moc, málo. Ale přijmout vlastní dar? To je snad to nejtěžší … Vidět DAR ve všem je umění života – veškerá překážka je jen k posílení daru.

Dovoluji si dar komunikace, dovoluji si, otevřít se a ukázat Domov ve svém srdci, navzdory tomu, že to bude fakt MOC – nebo moc málo? Kdo ví …

Athelaj.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *