ROZHODLA JSEM SE V SOBĚ DOKONČIT JEDNU VELKOU KAPITOLU, KTERÁ OBRACÍ CELÝ MŮJ ŽIVOT JINÝM SMĚREM – SMĚREM K SOBĚ. . SMĚREM K ŽIVOTU.

Něco na úvod:

Odjakživa jsem byla štíhlá až hubená holka, nikdy jsem netrpěla na nějaké nemoci, vzpomínám si jen na dvě takové věci fyzického rázu a to byla bolest na pravé straně v podbřišku (slepé střevo vyloučeno, gynekologické problémy vyloučeny – verdikt zdravá). Druhá taková věc, která si mě držela asi půl roku, byl tlak na krku – vyšetření gastro – nic nenašli – zdravá. To je vše, nikdy jsem nic neřešila zdravotně, ani žádný úraz. Fyzické tělo šlo nějak mimo mě – nebylo pro mě podstatné.

Užívala jsem si život, občas jsem měla nerváky, stavy, že sem nepatřím, že jsem tu navíc – psychika mi dávala zabrat víc, než nějaké tělo.

Jak to všechno začalo:

Tento příběh „zdraví“ ale končí porodem. Do jiného stavu jsem přišla hned, jak jsme zamýšleli, že bychom mohli rozšířit naši rodinku. Celé těhotenství bylo naprosto pohodové, v té době, jsem už se pohybovala v osobním růstu a rok před tím, jsem na sobě intenzivně pracovala. Komunikovala jsem s miminkem, zpívala mu, no užívala jsem si to – nikdy by mě nenapadlo ani ve snu, že to se mnou tak zamává.

Poslední dny těhotenství byli náročné, měla jsem skoro 20 kg navíc a na to, že jsem fakt hubeňour, jsem vypadala dost vtipně. Bylo mi na kontrole řečeno, že jsem připravená k porodu a protože jsem byla v termínu, dostala jsem doporučení trošku ho popohnat, a tak jsme si večer s manželem řekli, že ho trošku pošťouchnem (tady s odstupem vidím, že to bych už příště neudělala), byl tam trošku stres s tím, že manžel jezdil do zahraničí a měl poslední týden dovolenu a mě popadl strach, že u toho nebude. Pak se dva dny nic nedělo a třetí den po tom šťouchacím večeru mi odtékala pomalu plodová voda. Jako prvorodička, jsem nic moc nevěděla, tak se jelo, protože jsem neměla žádné bolesti nic, ale voda odtékala.

Když jsme přijeli do porodnice, bylo mi řečeno, že cesty nejsou absolutně připravené na porod, což byl pro mě šok. V porodnici jsem byla 3 dny. První dva dny mě nechali být, ale třetí den začali vyvolávat. Mluvila jsem na miminko, meditovala, chodila do vany – ale nakonec po celém dnu vyvolávačky, kdy jsem už slabá usínala v pauzách kontrakcí, zazněl verdikt – miminku se už nedaří, je třeba jednat – akutní císař. A už to jelo.

Tady v tom příběhu mi pořád nedocházelo vůbec nic – tady jsem přijala, co se stalo, a byla vděčná, že jsem v pořádku já i můj malý princ. Vše pak probíhalo zcela v pohodě, Vojtíka jsme si asi 5 den vezli domů, to samozřejmě bylo emočně pro mě těžší, zda to zvládnu, ale pak vše zmizelo a užívala jsem si synka – tělo jsem totálně zazdila – na jizvu jsem se nemohla ani podívat, natož na ni sáhnout… Veškerá pozornost šla k synovi, dostala jsem šátek a tak jsem hned nosila a užívala jsem si to, mazlila jsem se s ním pořád, byli jsme v posteli a kojilo se a kojilo – krása. Nakonec jsem se srovnala i s jizvou a začala ji masírovat a starat se o ni, vše vypadalo jako dobrý konec. No byl to začátek.

První půl rok se nic nedělo, nabírala jsem sílu a užívala si miminko, pak se ale stala taková zvláštní věc, Vojtík přestal chtít mléko z prsu a i přes veškerou snahu, jsem ukončila kojení – odsávala jsem, ale on mé mléko prostě odmítal. Tak jsem to nehrotila, uklidnila se a dala mu sunar. No a tady začíná můj příběh. Začala jsem cvičit a jíst zdravě. Samozřejmě přišla menstruace, silná a velice bolestivá. Cítila jsem se unavená, břicho mě bolelo a pak jsem se jednou probudila a myslela jsem, že mi upadne břicho tou ohromnou křečí – od toho dne jsem strávila s malými přestávkami na záchodě 2 roky. Tohle vše bylo doplněné ale něčím, co bylo daleko silnější, než fyzický projev – jeho pláč mě doslova trhal za živa.

 

Minulé životy a jeho propojenost:

Za nějakou dobu, se začali ukazovat obrazy (byla to taková síla, že to probíhalo za bílého dne), jak umírám, a můj syn trpí a umírá hlady, žízní. Vždy to byl stejný scénář – jsem s ním sama, což souhlasilo, protože i v tomhle životě jsem s ním byla sama (manžel pracoval v zahraničí a byl doma maximálně jednou za 14 dní na den nebo dva). A tím, že to spouštěl pláč, umíte si asi představit, kolikrát denně mě to atakovalo. Výhoda byla, že už jsem měla zkušenost jak na sobě pracovat a řekla jsem si, že se do toho ponořím, i když jsem věděla, že to nebude nic moc hezkého.

VIZE Z MINULOSTI

Slyším oprátku, jak vrže, a vím, že se na ni houpám, vím, že visím a mé miminko je opodál a pláče, nechali ho tam, aby umřelo – srdce mi to rve z hrudi, ale jsem mrtvá, oběsili mě. Jako duše čekám u jeho těla a posílám mu světlo a lásku. Vidím, jak trpí. Vidím své děti v mnoha životech umírat.

Všechny ty vize jsou stejné – jsme sami, muž je na lovu, nebo v boji nebo pracuje. Je zima, muž šel na lov, ale umrzl a já jsem nemocná a umírám, naše tři děti umírají mrazem a hlady.

Všude je pláč, beznaděj a volají mami, mami, mami …

Vidím, jak moje duše zase odchází v nějakém takovém scénáři a říká: „Už nikdy nedovolím, aby mé dítě umřelo, obrátím vesmír vzhůru nohama, ale už NIKDY.“ Tohle zaklínadlo, jsem našla pak, když jsem na tom intenzivně pracovala a vracela se do těch životů a hledala něco, co by mi pomohlo, to vše pochopit – trvalo mi to asi skoro rok.

Moje děti umíraly, já jsem umírala – nejvíce mě tam rezonovalo to slovo SAMA – takže na tom jsem intenzivně pracovala – když syn spal, kdykoliv jsem mohla, nořila jsem se do největších hlubin svého vnitřního světa, kde byl strach, beznaděj, sebelítost, odpor, hněv, vztek.

V kombinaci s tím jsem se snažila všemi svými silami se uzdravit, hledala jsem všechno možné, abych se uzdravila – někdy když už byl pád velký a já byla na dně, znova jsem zkusila lékaře, ale vždy byl verdikt stejný – ZDRAVÁ. Jak já nenáviděla to slovo – chtěla jsem diagnózu, musela jsem ji mít – MUSELA. Protože jsem se cítila na draka, mrtvolně unavená, vnitřní zima, bolesti břicha, bolesti zad, záněty střídající se na různých částech těla. Bylinky mi ve finále dělali ještě hůř, všechno o co jsem se pokusila, mě nakoplo ještě do většího dna.

Změnila jsem plně stravování, ani to ale nebylo k ničemu – veškeré vnější snažení mě úplně vysálo – totálně. Jo chytré rady – no jo musíš získat NE-MOC – vlastní sílu zpět – ale už vám nikdo neřekne co s tím, protože málo který tenhle chytrák byl v takové situaci. Bože já měla takový vztek, na tyhle lidi, co mi radili a mě to bylo k ničemu. Chytráků bylo dost, radili co mám dělat – NO JO ALE JAK. Vždyť nemám energii ani vyjít schody…

No, a protože můj otec toho nějak měl dost, když mě viděl, domluvil mi schůzku u jednoho svého známého primáře interny, řekla jsem si, že cokoliv řekne více než třikrát je pravda a podle toho se zařídím.

Poselství od lékaře:

Byl to první a poslední lékař, který mi fakt pomohl. Myslím, že si toho ani není a nebyl vědom, jak moc mi pomohl. Když jsem vešla do ordinace, požádala jsem nahoru – lásku, Boha, světlo ať řekne třikrát to co je pro mě podstatné.

Vešla jsem do ordinace a zdravím, pomalu zavírám dveře a první co slyším je

„Vypadáte krásně, zdravě.“ V tom se ve mě zvedl odpor – ale už jsem byla schopná to sledovat, zajímavé – tvrdí, že jsem zdravá. Tohle ale zopakoval tolikrát, že mi bylo jasné, že tohle mi vesmír posílá jako odpověď – JSI ZDRAVÁ. Sice jsem pak pro klid duše si nechala udělat vyšetření střev, ale verdikt byl prostě zdravá, mladá, krásná.

Víte co to je? Cítíte se fakt pod psa (nejhorší je, že se tak cítíte rok, ne měsíc, ale ROK), skoro fakt máte pocit, že umíráte za živa, ale z pohledu člověka, který o vás neví nic, neví, čím si procházíte z oblasti duše, řekne, že vypadám dobře a jste zdravá.

Jsem ZDRAVÁ – rozjelo nový směr práce se sebou – příběh Lenky Vláškové – která si držela NEMOC, energii OBĚTI a chudinky, rodová linie žen, hrana smrti a života, vnitřní a vnější svět, tvoření reality na vlastní kůži – buď a nebo – ŽIVOT NEBO SMRT.

Pokračování příště ..

Athelaj.